Jizerky nohama R&R

Zapni, klikni, otevři, přečti! Ne, nic z předchozího nedělejte, pokud se nechcete dozvědět nic o roverském puťáku, který utužil nejeden vztah, naplnil nejedno hladové břicho a unavil nejedny skotačivé nohy.

V neděli ráno, kdy většina normálních lidí vyspává a užívá si dne volna, se roverský kmen vypravil zdolat Jizerské hory v podobě třídenního puťáku. Na ostrově jsme si rozdělili jídlo, a ačkoli nás bylo 10 a ještě se měl v průběhu přidat Kosák, vzali jsme stany pro 9 lidí. S tím, že máme vše potřebné, jsme se vydali na nádraží.

Po přestupu v Tanvaldu jsme se zánovním vlakem značky Stadler dostali do Kořenova, kde jsme vystoupili a prvními kroky zahájili naše putování…

Sníh! Asi po půl hodině chůze jsme u trati objevili první hromadu neroztátého sněhu, z něhož šel chlad a vzpomínka na nedávnou a v tomto kraji krutou zimu. Krátce po pochodu údolím Jizery jsme si dali přestávku na sváču, na níž určitě nezapomene Gepard, který si tam po namazání rohlíku Kiri-sýrem bohužel nechal nožík.

Údolí Jizery vydalo ještě jednu zajímavost, kterou byl v příkopě povalený žulový pomník společnosti Renault, která tam sponzorovala výsadbu stromků.

„Postavme jej na původní místo jako správní skauti!“ řekl kdosi, a tím původním místem měl na mysli důlek v trávě opodál.

Potom, co se mužská část výpravy bezúspěšně pokusila umístit pomník tam, kde stával, jsme nechali pomník pomníkem a dali se na další cestu.

Do osady Jizerka jsme se dostali za poměrně hezkého počasí, a ve šťastných chvílích svítilo i sluníčko. U přátelsky bečících ovcí jsme hromadně vyzkoušeli elektrický ohradník a jali jsme se zdolávat další kilometry v této krásně přírodě.

Cesta z Pytláckých kamenů na Předěl byla trochu výzva, jelikož ochránci, nebo někdo jiný, který tamní dřevěné lávky stavěl, se domníval, že tam, kde lávky nepostavil, bude sucho pořád. Chyba. Mezi lávkami se vytvořila série jezer, jezírek a bahenních ploch, které jsme překonávali, jak se dalo.

Snad osud chtěl, že jsme na Předělu vybrali delší trasu po modré, protože to, co se nám přihodilo, by málokdo uvěřil. Cestou padla mlha a viditelnost klesla asi na 15 metrů. Drželi jsme se při sobě a postupovali jsme směrem na Smrk. Jdeme si takhle po lesní štěrkové cestě a najednou před námi z mlhy vykoukne ŽIDLE. Normální dřevěná, bíle natřená a počasím lehce poznamenaná židle. Snad každý z nás se snažil najít nějaké racionální vysvětlení, co tam ta židle dělá a jak se tam ocitla. K nejbližší civilizaci asi 5 kilometrů a tady přímo uprostřed cesty si jen tak stojí a číhá na nic netušící turisty…

Déšť, který nás zastihl před Nebeskými schody, jsme hravě překonali tím, že jsme zkrátka vystoupali výš, než byl on sám. Tím se nám naskytl krásný pohled nad mraky, které se válely v údolí, a jen tu a tam z nich vykukovali ostatní kopce.

Po bramborové kaši se slaninou, jejíž část, pokud neshnila, je na Smrku doteď 😉 jsme si povídali a řešili různá zapeklitá témata, jako třeba jestli má pes kost, jestli má člověk kost, a také přišla řeč na film, který bude nejspíš inspirován zážitkem s židlí.

Zatímco ostatní horlivě debatovali, Ťapka se obětoval, a došel k prameni pro vodu na snídani.

Po noci plné častého probouzení, snů a Ufonova náměsíčnického vyprávění jsme posnídali krupicovou kaši s kakaem, které bylo do kotlíku s kaší průběžně doplňováno.

Zhruba do 11 hodin, kdy byl oběd, jsme odpočívali, relaxovali, užívali si volné rozhledny.

Nudlová polévka nás nadopovala energií a mohli jsme vyrazit naproti Kosákovi, který nám již od 9 hodin supěl naproti z Nového města pod Smrkem. Přivítali jsme Kosáka někde v půli kopce a šli jsme dál k prameni novoměstské Kyselky, která chutnala, jako když v perlivé minerálce umyjete drobné z peněženky:D

Cestou na Obří sud jsme se na chvíli rozdělili, protože nás zmátlo staré značení žluté. Na Obřím sudu jsme dali krátkou pauzu a pak jsme už jen sestupovali dolů do Lázní Libverda, kam nás nalákala Domča na teplé lázeňské oplatky. Dali jsme si tam každý minimálně jednu, někdo si dal ještě zmrzlinu. Paní, co prodávala oplatky, dal Ťapajz rafinovaně korunu dýško, aby mu poté poskytla 1,5 litru pitné vody z kohoutku.

V Hejnicích jsme zhlédli Baziliku Navštívení Panny Marie a Domča, ani nevím, jak to udělala, dostala v pekařství zdarma vánočku, která kupodivu nebyla ani prošlá…

Při krásně slunečném odpoledni jsme se vydali na Farskou louku, kde jsme plánovali přespání.

K večeři byly zakroucené těstoviny se sýrem a kečupem. Jako dezert byl banánový puding se sušeným ananasem a čokoládou od Anči.

Do stanů jsme se rozdělili podle losování sirek, Kosák s Gepardem pohrdali stany a rozhodli se pro spaní pod širákem. Ještě než jsme šli spát, povídali jsme si u ohně.

Sváteční úterý jsme načali snídaní v podobě velmi husté gulášové polévky s chlebem a následovalo balení věcí, stanů a vůbec všech věcí, co jsme si chtěli vzít s sebou domů…

Chůze na vlak připomínala spíš vojenský pochod než výletní tempo turistů, ale naštěstí Jelen s Ťapajzem přemluvili paní průvodčí, aby počkala na zbytek skupiny, takže jsme za chvíli všichni jeli Stadlerem směr Liberec.

V Liberci jsme si to nekompromisně namířili k bazénu a nezastavilo nás ani OC Fórum, které jsme se vší bagáží suverénně prokráčeli.

Bazén byl relaxační bomba, hlavně vířivka, po které už se mi nechtělo ani plavat, protože voda v bazéně byla o 5 stupňů chladnější.

Po bazénu jsme si prohlédli interiér i ceník restaurace Maškovka a poobědvali Kebab, zakoupený na náměstí v Kebab housu:D

Časově nám to krásně vyšlo, takže jsme do Turnova přijeli asi v půl čtvrté. Spokojeně jsme se rozešli do svých domovů k rovným a prostorným postelím, teplé tekoucí vodě, elektřině, internetu, porcelánové míse a vůbec k civilizaci…

Doufám, že budu alespoň částečně mluvit za všechny, když řeknu, že se mi to moc líbilo a těším se na další akci.

Komentáře nejsou povoleny.